Můj příběh

Kdo je Kateřinna?

Vím, jak je těžké smířit se a přijmout, když miminko nepřichází, tak jak očekáváme. Zažila jsem to a jsem jedna z vás. Nejsem žádný odborník a ani nemám odborné vzdělání, chci vám předat mé zkušenosti, které jsem během mé trnité cesty za děťátkem získala.

Pomoct a podpořit vás. Inspirovat svým příběhem a dodat naději, že i když máte pocit, že je vše ztracené, to světýlko na konci tunelu může zazářit, jako nedávno u mě. 

Nyní jsme s manželem šťastní náhradní rodiče naší kouzelné vysněné holčičky. Máme za sebou více jak 10 let trnité cesty, než jsme se stali rodinou. Jsem klidná, šťastná a vyrovnaná. Né vždy tomu tak bylo! 

Co všechno jsem musela prožít, abych byla tam kde jsem teď?

Jmenuji se Kateřina  je mi 37 let a jsem podpora při neplodnosti a adopci.

Záměrně nesdílím celý svůj obličej, ale i přesto se chci s vámi podělit o mou cestu, která začala v roce 2011, kdy jsme se s manželem rozhodli založit rodinu. S manželem, se kterým jsem krásných 20 let, jsme měli a pořád máme milující vztah.

Ano, temné chvíle a zkoušky nás také zasáhli, obzvláště v období nemožnosti početí. O všem se postupně rozepíšu. Jakmile miminko nepřicházelo, jak jsem očekávala, začala jsem se zajímat, proč se tak děje.

Naše cesta k miminku přirozeně a pomocí asistované reprodukce

Po roce tzv. snažení jsem navštívila svého gynekologa a chtěla se poradit co dál. Jak je tohle vůbec možné? Proč právě nám se tohle děje? Proč to nejde a ostatním ano?

Tehdy mi můj gynekolog sdělil, že můžeme začít řešit nemožnost počít na nejbližší klinice. Odebral mi krev, doporučil dvě kliniky, předal žádanku. Měla jsem pravidelnou menstruaci i ovulaci, žádné potíže mě netrápily. Antikoncepci jsem užívala téměř 8 let a v mých 26 letech ze dne na den vysadila.

V roce 2013 jsme se tedy svěřili do rukou kliniky v Ostravě. Tehdy mě vůbec nenapadlo dohledat si podpůrné přírodní metody. Cvičení, bylinky, posílit psychiku, vše co podpoří úspěšnost IVF. Nezabýval se tím můj gynekolog, ani na klinice. Prvotní pohovor s hlavním lékařem kliniky byl zcela v pořádku, vše důkladně vysvětlil, velice příjemný a lidský přístup. Klinika mu patřila. Cítili jsme naději, že jsme v dobrých rukou. Naději, že nám dopomohou k vysněnému miminku.

Později jsme zjistili, že tomu tak není. Za celou dobu jsme se s lékařem již nepotkali a začali platit za tzv. každý pozdrav. Z vyšetření mi nezjistili nic vážného, ani manželovi. V čekárně se zoufalé páry střídali jeden za druhým. Ten pocit důvěry, že víte, co lékař dělá, ale něco se vám nezdá. Nabízel nám různé cenové možnosti, jak nejlépe podpořit účinnost IVF. My tomu tak věřili, platili a stále se nedařilo a nedařilo. Ani po opakovaných pokusech.

Zklamání a co bude dál?

Částka se tedy vyšplhala za jedno IVF cca na 35 tisíc! Poté jsme si řekli dost. Dáme si pauzu. Byli jsme z toho unaveni. Velmi zklamaní. Poté přišla obrovská krize. Začala jsem mít pocit, že je život nespravedlivý. Nadávala jsem, byla naštvaná. Cítila jsem pocit nezájmu o mou osobu, že nejsem dostatečně milovaná a začala si to kompenzovat jinde.

Teď už vím, že jsem byla dostatečně milovaná, ale neuměla si toho vážit, protože jsem si nevážila sama sebe. Když jsem zahlédla těhotnou ženu vřelo to ve mně závistí a zuřila jsem. Tolik jsem chtěla otěhotnět, tak moc!

Nová naděje?

Zaměřila jsem se tedy na jiné možnosti početí. V hlavě jsme měli ještě myšlenku dalšího IVF, ale na jiné klinice. Kamarádka mi doporučila Hormonální jógu i Mojžíšovou metodu, na kterou docházela. Moc si jí chválila. Také jak se cítí skvěle a zpevnilo se jí pánevní dno.

Dala jsem tedy na ní. Poctivě pravidelně cvičila pod dohledem zkušené terapeutky a poté doma. Více o Mojžíšové metodě se rozepisuji ve svém eBooku Jak podpořit PLODNOST, aneb 7 tipů ode mě pro TEBE.

Dále jsem si dohledala kurz Hormonální jógy a zaplatila si celodenní školení. Sestavu jsem pravidelně cvičila doma. Mezitím jsem užívala bylinky, dohledala si četbu, podstupovala terapie. Snažila se posílit a uklidnit svou mysl. Cítila jsem se lépe. Ale to nejdůležitější, to miminko stále nepřicházelo.

Tak asi pořád něco dělám špatně, protože kamarádkám z okolí se početí dařilo. Některým opravdu pomohlo, cvičení, bylinky. No nic zkusím tedy další umělé oplodnění. Byla jsem už opravdu zoufalá. Manžel se samozřejmě také podílel na snaze počít alternativní cestou. Číslo v mém věku přesáhlo dávno přes 30 a já pořád nic.

Pořád jsem řešila v hlavě dítě, dítě. Vůbec si nechtěla připustit myšlenku, že se třeba nemám stát maminkou biologického dítěte, že je k tomu nejspíš nějaký důvod, proč nemohu otěhotnět? Proč ostatní mají už dvě, nebo dokonce tři a já ani to jedno?

Mezitím jsem se stala tetou. Jsem za to nesmírně vděčná a svojí neteřinku moc miluji. Už od malička mě pravidelně navštěvuje a navázaly jsme si spolu silné pouto.

Přišla obrovská rána!

Ze dne na den jsem tragicky přišla o moji nejmladší sestru. V životě jsem již přišla o spoustu blízkých lidí. Počínaje přítelem, maminky, babičky, která mi poskytla náruč a teď o sestru. Tohle už přece nemůžu zvládnout. Umírala jsem bolestí. Tak moc to bolelo a trvalo mi rok, než jsem se dostala z toho nejhoršího.

Jakékoliv snahy o děťátko, umělé oplodnění, vše šlo stranou! Neměla jsem vůbec sílu to řešit. Potřebovala jsem se dát do kupy, pochopit, proč se tohle stalo, co mi to má říct. Hledala jsem útěchu v knihách, bohužel i v alkoholu a v prášcích na spaní.

Stále častěji se obracela na boha, ať mi pomůže od té bolesti a výčitek. Začala se zajímat o svojí karmu a nechala si vypracovat karmický rozbor mojí rodiny. Chtěla jsem přijít na to, zda tyto tragédie v rodině nemají spojitost s tím, proč nemůžu počít dítě.

Přehodnocení priorit v životě. Uvědomění...

Tato událost mi otevřela oči, naprosto změnila můj život. Nyní vím, že se musela stát, abych byla tam, kde jsem teď. V tu chvíli jsem to tak nevnímala. Přehodnotila jsem priority, postoj a pohled na svůj život. Šla jsem asi špatným směrem. Pořád tím svým směrem.

Chyběla mi vděčnost a pokora. Vděčnost za to, co již v životě mám. Ta touha po dítěti byla tak silná, že jsem zapomínala sama na sebe. Zapomínala jsem na radosti v životě. Neuměla jsem si vážit maličkostí. Dělala jsem vše jen pro to, abych otěhotněla. Zavřela jsem si dveře před tím, jak spokojený život mám i když dítě nepřicházelo, tak jak jsem si vysnila. 

Zaměřila jsem se tedy na sebe, na mou duši, intuici a co chce ona. Né, co chci já! Poslechla ji a začala se zajímat o adopci.

Rozhodnutí pro adopci

Už žádné další umělé oplodnění. Už jsem neměla důvěru v tom, že nám lékaři zase pomohou. Co když jsme dostatečně silní natolik, abychom vše kolem adopce zvládli? Co když je to naše společná cesta? Proto jsme tak dlouho spolu a překonali toho už tolik?

S manželem jsme se shodli. Shodli jsme se ve všem. Změnili jsme názor a otevřeli svá srdce. Toužíme děťátku, poskytnout láskyplnou náruč. Teplo domova, péči, zájem, radost. Ale především lásku. Lásku obou z nás. Děťátku, které ztratilo to nejcennější.

Když se nyní ohlédnu zpětně, pokud by byla možnost, spoustu věcí bych změnila. Začala bych početí řešit jinak. Ale nyní vím, že se vše stalo z nějakého důvodu. Z důvodu, abych se stala lepším člověkem. Abych se stala silnější. Každý bolestivý proces je změna. Změna k uvědomění, co je v životě důležité.

V tu chvíli jsem nerozuměla, proč se mi to vše děje. Vnímala jsem to jako trest. S odstupem času, jsem přišla na to, že vše co se mi v životě děje, ať už dobré či zlé, mám přijímat s láskou a pokorou. Vždy je k tomu vyšší důvod a je jenom na mě, jak s tím umím naložit. Každá bolestivá zkouška je posílení pro růst mé osobnosti. A to vše mě nasměrovalo k adopci.

Závěrem...

Dnes už vím, jak silná dokážu být. Kolik toho dokážu unést a vyrovnat se s těžkostmi, které mi do života přicházejí a s pokorou je přijímat. Dnes už vím, že přicházejí, aby mě něčemu naučili.

Naučili si vážit sebe sama, mého života, partnera, mojí rodiny a všech těch maličkostí, které mi přinášejí radost a nyní touhu po sobě něco zanechat. Proto jsem se rozhodla založit tyto webové stránky.

Nemám žádné odborné vzdělání, ale zkušenosti. Ode mě získáte podporu a pomoc na vaší cestě. Děkuji, že jste dočetli až do konce…

27. 5. 2022 se nám splnil sen. Přivezli jsme si z porodnice 4 denní miminko. Naši kouzelnou holčičku.

A co ve svém životě miluju?

Miluju přírodu, procházky s manželem a pejskama. Miluju hory, jógu, četbu a výborné jídlo.
Miluju si jen tak sednout na terásce svého domu, na nic nemyslet a poslouchat okolí přírody.

Jsem velice vděčná za to, co mám a vážím si každého nového dne. Velmi ráda pomáhám lidem a zvířatům. Udržuji si pozitivní mysl především cvičením, meditací a moje motto zní:

K zásadním rozhodnutím musíš dospět!

Všichni chceme žít příběhy se šťastnými konci, které si potom zarámujeme do rozměrů 10×15, fotku pověsíme na stěnu a každý kdo jí vidí se spokojeně usmívá. 

Říká se, že všechno jednou dobře skončí a když to není dobře, tak to ještě neskončilo. Někdy je třeba si na HAPPY END počkat, někdy je třeba na něm pracovat. 

Ale hlavní je: umět se pro něj rozhodnout! 🙂