5 důvodů, proč podat žádost na adopci?

Na základě vašich zpráv a příběhů, jsem se rozhodla napsat krátký článek, ve kterém se vám pokusím ve stručnosti předat pět důvodů, proč neváhat s podáním žádosti na adopci. Inspirujte se, možná odkládáte podání žádosti, nebo se stále rozhodujete a těchto pět důvodů Vám může pomoci, nasměrovat tam, kde potřebujete.

1. Reálný cíl 

Podáním žádosti, začnete být blíže a blíže ke splnění vašeho snu, stát se rodiči. Během cesty adopcí, není nikde zakázáno, pokračovat v početí přirozenou, či cestou IVF.

Pokud se stanete oficiálně schválení čekatelé na adopci, přijde obrovská úleva. Bude to z důvodu, protože najednou konečně pocítíte tu jistotu, ubezpečení, že si k vám děťátko brzy najde cestu a stanete se rodinou. Postupně začne přicházet ,,nová jiskra‘‘ do života, nadšení… Začnete pokukovat po dětské výbavě, hlavu zaměstnáte přemýšlením, kde bude mít Vaše děťátko pokojíček, který brzo zaplní dětská vůně a smích. 

2. Vnitřní zklidnění

Velmi často se stává, že v průběhu procesu adopce, těsně po něm, nebo jakmile si osvojíte děťátko, může se otěhotnění podařit. Nemusí být pravidlem, ale jsme v kontaktu s páry, kde se to skutečně podařilo.

  • A proč tomu tak je?

Ve většině případů, hraje obrovskou roli psychika. Psychika je mocná čarodějka, co si budeme nalhávat. Podáním žádosti, nebo osvojením dítěte, se může uvolnit blok. Vnitřní napětí, kterého si nemusíte být vědomi. Nastane celkové zklidnění, že se brzy stanete rodinou. Naplní a uspokojí se pocit a touha po rodičovství.

Samozřejmě jsou i ženy, které přes svůj zdravotní stav, měly jedinou možnost k dítěti. Stát se adoptivními maminkami.

3. Jde o váš čas

Většina párů čeká roky a roky, než se jim otevře jiná možnost. Tou možností je právě osvojení dítěte.

Ze začátku děláme vše proto, abychom počali přirozeně. Pokud se nedaří, většinou po roce gynekolog doporučí kliniku, případně si kliniku dohledáváme sami, dle zkušeností a recenzí. Velmi málo páru přeskočí IVF cestu. Tato cesta je u každého z nás jinak dlouhá.

Podstoupila jsem 1x kompletní IVF, plus inseminace a další mne přestaly lákat. Důvodem bylo mé zdraví, psychická stránka, finanční a celkově důvěra v tento proces. Raději jsem vše nechala plynout a podporovala přirozené početí, jak nejlépe jsem mohla. Když se zpětně odhlédnu, podpora přirozeného početí byla zbytečně dlouhá. 

Roky přibývaly, Byla jsem vyčerpaná a zklamaná. Když mě napadla myšlenka adopce, uvědomila jsem si, že je již docela pozdě. Pravdou je, že k adopci je potřeba dozrát. Dozrát zkušenostmi, osobností a především psychicky. Pevně věřím, že pokud by mě můj gynekolog, nebo lékaři z IVF nasměrovali, poskytli alespoň základní informace, možná bych nad adopcí začala uvažovat mnohem dříve…

4. Zmírní se bolest, když uvidíte těhotnou ženu, nebo ostatní rodiče

Začnete vnímat těhotnou ženu jinak. Očima lásky, bez závisti, protože budete mít jistotu, že se již brzy taky stanete rodiči. Připustíte si, že i oni mohli mít trnitou cestu za miminkem. Mnohdy přestanete řešit ten pocit nespravedlnosti, proč ostatní ano a vy ne? Budete šťastní, že jste se pro adopci rozhodli a oceníte, že možnost náhradní rodinné péče vám umožní, stát se kompletní rodinou. Vděční za to, že existuje tato cesta…

Cesta k dítěti, která nám byla, možná již dopředu dána. Jen někdy může trvat velmi dlouho, než k ní dospějeme.

5. Ustanou nepříjemné otázky z okolí 

  • Určitě tyto otázky a nevyžádané rady, moc dobře znáte:

,,Tak, co kdy už? Tak kdy u vás? Něco nového? Zajeďte si na dovolenou! To je kvůli toho, že jste to tak dlouho odkládali! Nemysli na to! Kamarádce pomohlo po tom dělat svíčku. Vy ještě nemáte děti? “

Bohužel okolí si mnohdy vůbec neuvědomuje, jak tyto slova dokáží zabolet a dotknout se toho nejcitlivějšího místa. Moc dobře to znám!

Neříkám, že podáním žádosti to úplně skončí, ale…Okolí se začne těšit s Vámi, zejména rodina. Najednou uvidíte budoucnost růžověji. Každý nový den pro vás, bude dalším dnem očekáváním, kdy se už tak konečně stane.

Den, kdy se stanete RODINOU. 

Než adopce napadla mě, uběhlo téměř 8 let. Během té doby, mi do života chodily různé zkoušky, tragédie, aby mě nakoply jiným směrem. Stále jsem si šla tou svou cestou. Zahleděná a zaslepená. Pak přišel ten klíčový zlom. Obrovská rána, která mě tak zasáhla, zastavila a sdělila mi:

,,tak už NE! Jdeš špatným směrem! Co se ještě musí stát, abys to pochopila?“ A já to konečně pochopila.

Když se zpětně ohlédnu a zhodnotím svou cestu za dítětem, žádost bych podala dříve, především kvůli svému věku. Ale vím, že vše se takto muselo stát, abych byla tam, kde jsem teď, jak rozumově, tak psychicky. K adopci jsem dozrála časem, velmi dlouhým časem.

Jak moc dlouhý čas potřebujete vy?