5 důvodu, proč podat žádost na adopci?

Na základě vašich zpráv a příběhů, jsem se rozhodla napsat článek, ve kterém se vám pokusím předat pět důvodu, které vnímám jako zásadní, proč podat žádost na adopci. Pokud se dlouhodobě nedaří otěhotnět, nebo již máte za sebou těhotenské ztráty (dlouhodobě vnímám 5 let a výše) tak už byste neměli váhat. 

A proč?

1. Reálný cíl 

Ano, podáním žádosti, začnete být blíže a blíže ke splnění vašeho snu, stát se rodiči. Během cesty adopcí, není nikde zakázáno, pokračovat v početí přirozenou, či cestou IVF.

Pozitivní na tom je, že pokud se stanete oficiálně schválení čekatelé na adopci, přijde obrovská úleva. Bude to z důvodu, protože najednou konečně pocítíte tu jistotu, ubezpečení, že si k vám děťátko brzy najde cestu a stanete se rodinou. Jako bonus pocítíte, že jste jakoby ožili. Postupně začne přicházet taková ta ,,nová jiskra‘‘ do života, nadšení…

2. Vnitřní zklidnění

Velmi často se stává, že v průběhu procesu adopce, těsně po něm, nebo jakmile si osvojíte děťátko, může se otěhotnění podařit. 

  • A proč tomu tak je?

Ve většině případů, hraje obrovskou roli psychika. Psychika je mocná čarodějka, co si budeme nalhávat. Podáním žádosti, nebo osvojením děťátka, se může uvolnit blok. Nějaké vnitřní napětí, kterého si nemusíte být vědomi. Nastane celkové zklidnění, že se brzy stanete maminkou. Naplní a uspokojí se pocit a touha po rodičovství.

Samozřejmě znám i ženy, které přes svůj zdravotní stav, měly jedinou možnost k dítěti. Stát se adoptivními maminkami.

3. Jde o váš čas

Realita je taková, že většina párů čeká roky a roky, než se jim otevřou jiné možnosti. A tou možností je právě osvojení dítěte. 

Ze začátku děláme vše proto, abychom počali přirozeně. Pokud se nedaří, většinou po roce gynekolog doporučí kliniku, případně si kliniku dohledáváme sami, dle zkušeností a recenzí. Velmi málo páru přeskočí IVF cestu. Tato cesta je u každého z nás jinak dlouhá.

Podstoupila jsem 1x kompletní IVF, plus inseminace a další mne přestaly lákat. Důvodem bylo mé zdraví, psychická stránka, finanční a celkově důvěra v tento proces. Raději jsem vše nechala plynout a podporovala přirozené početí, jak nejlépe jsem mohla.

A co dále? Roky přibývají, jste vyčerpané a zklamané, a když vás napadne myšlenka adopce, začnete si připouštět, že je již docela pozdě. Roli začne hrát věk a někdy i zdravotní stav. Pravdou je, že k adopci je potřeba dozrát. Dozrát zkušenostmi, osobností a především psychicky.

4. Zmírní se bolest, když uvidíte těhotnou ženu

Najednou můžete začít vnímat těhotnou ženu úplně jinak. Budete se na ní dívat očima lásky, pocitem štěstí, protože si připustíte, že se již brzy taky stanete maminkou. Začnete s těmito ženami více souznit. Připustíte si, že i ony mohly mít trnitou cestu za miminkem. Mnohdy přestanete řešit ten pocit nespravedlnosti, proč ostatní ano a vy ne? A čím dál více se začnete smiřovat s tím, že adopce je pro vás ta nejlepší možná cesta.

Cesta k dítěti, která nám byla, možná již dopředu dána. Jen někdy může trvat velmi dlouho, než k ní dospějeme.

5. Ustanou nepříjemné otázky z okolí 

  • Určitě tyto otázky a nevyžádané rady, moc dobře znáte:

,,Tak, co kdy už? Tak kdy u vás? Něco nového? Zajeďte si na dovolenou! To je kvůli toho, že jste to tak dlouho odkládali! Nemysli na to! Kamarádce pomohlo po tom dělat svíčku. Vy ještě nemáte děti? “

Bohužel okolí si mnohdy vůbec neuvědomuje, jak tyto slova dokáží zabolet a dotknout se toho nejcitlivějšího místa. Moc dobře to znám!

Adopce je citlivé téma a málokdo z mých přátel toto téma chtěli rozebírat do detailu. Většinou se tak stalo, až když jsem ho otevřela já. Začnete se čím dál více těšit na příchod miminka, společně s Vaší rodinou i přáteli. Najednou uvidíte budoucnost růžověji. Každý nový den pro vás, bude dalším dnem očekáváním, kdy se už tak konečně stane.

Den, kdy se stanete RODINOU. 

Než adopce napadla mě, uběhlo téměř 8 let. Během té doby, mi do života chodily různé zkoušky, tragédie, aby mě nakoply jiným směrem. Stále jsem si šla tou svou cestou. Zahleděná a zaslepená. Pak přišel ten klíčový zlom. Obrovská rána, která mě tak zasáhla, zastavila a sdělila mi:

,,tak už NE! Jdeš špatným směrem! Co se ještě musí stát, abys to pochopila?“ A já to konečně pochopila.

Když se zpětně ohlédnu a zhodnotím svou cestu za dítětem, žádost bych podala dříve, především kvůli svému věku. Ale vím, že vše se takto muselo stát, abych byla tam, kde jsem teď, jak rozumově, tak psychicky. K adopci jsem dozrála časem, velmi dlouhým časem.

Jak moc dlouhý čas potřebujete vy?

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.