„Jsem těhotná! Čekáme miminko! Budeme rodina.“
Když mi kamarádka, nebo někdo z rodiny oznámil těhotenství, myslela jsem, že snad prasknu závistí. Ano, přála jsem jí to, ale ta bolest a závist tam vždy byly. Styděla jsem se za to! Vzpomínám si na okamžik, kdy mi oznámila těhotenství moje mladší sestra, která děti neplánovala. Co to ve mně vyvolalo, nejde slovy popsat. Bolelo to! Tehdy mi snad nejvíce přišel svět nespravedlivý. Byla jsem smutná, naštvaná, záviděla jsem, že ona může mít děti a já ne.
Jakmile se neteř narodila, vše se změnilo. Bylo to něco úžasného v náručí držet to voňavé miminko. Pozorovat, jak roste, být u prvních krůčků, prožívat s ní celé dny. Za to sestře moc děkuji. Ale dost o mně.
Když jsem téma oznámení těhotenství otevřela na svém profilu na Instagramu, nečekala jsem tolik reakcí. Podělím se s vámi o ně, abych vás podpořila. Nejste v tom samy a vaše reakce jsou zcela přirozené a v pořádku. Pojďte si je potvrdit v následujícím krátkém článku.
Když mi kamarádka oznámila svoje těhotenství, tak...
„Cítila jsem zoufalství, smutek, hněv a styděla jsem se za to, tak moc to bolelo.“
„Jakmile mi to kamarádka oznámila, doma jsem se zhroutila. Snažíme se 3 roky.“
„Dříve mi to bylo jedno, teď už to vždy trošku obrečím, i když se jedná o blízkou rodinu.“
„S jednou kamarádkou jsem komunikaci úplně odstřihla a začala se s ní bavit až po porodu.“
„Cítila jsem se být víc neschopná, že nemohu mít dítě, jakoby někdo zabodl nůž a vytáhl. “
„Přála jsem jim to. Ale někde hluboko ve mně mi to bylo líto, že proč zrovna já nemůžu.“
„Brečela jsem tajně ve sprše, ale přála jsem jim to!“
„Je to strašné…chci jim to přát, ale nejde mi to. A už vůbec se o tom s těmi ženami bavit!“
„Bylo mi do breku, když jsem toužila po dítěti a moje sestra, která měla už děti dvě šla na druhý potrat kvůli nechtěnému těhotenství.“
Cítila jsem se stejně, teď už vím, že to bylo v pořádku. Pamatuji si, že jednu dobu jsem taková oznámení kolem sebe slýchávala jedno za druhým. Dovádělo mě to k šílenství a obviňovala jsem se. Cítila jsem se vinna za to, že já nemůžu mít děti a ostatní ano! Nenáviděla jsem svůj život. Ano, byly dny, kdy jsem chtěla i umřít, neexistovat! Tak moc jsem potřebovala pomoc a podporu!
Jaké je oznamovat těhotenství někomu, kdo nemůže mít děti? Tady je pohled z té druhé strany:
„Moje blízká kamarádka se se mnou přestala bavit právě proto, že já otěhotněla a ona nemohla. Až teď zpětně po třech letech to dokážu pochopit. V tu chvíli jsem to nedokázala. Přece, když já budu míň těhotná, ona nebude víc těhotná. Hodně mi chybí, ale o kontakt nestojí.“
„Já to mám z té opačné strany. Sestra měla za sebou několik potratů, když se to konečně povedlo, dítě zemřelo. Pár měsíců na to jsem otěhotněla já. Sestra nám to nepřeje, řekla nám, že se s tím nikdy nesmíří a našeho syna nemá ráda.“
„Nevěděla jsem, jak těhotenství oznámit kamarádkám, co mají trable s početím. Do teď vlastně nevím, jak to v takových případech šetrně oznamovat. Jak by to přišlo nejvíc v pohodě vám? “
Oznámení: „jsem těhotná“ zabolí vždy toho, kdo nemůže mít děti. Možná bych uvítala obratem slyšet:
„Vím, že tě to bolí, protože ty mít děti zatím nemůžeš, jsem tady pro tebe a budu moc ráda, pokud i přesto zůstaneme v kontaktu. Téma početí otevřeme, jen pokud se budeš chtít o tom bavit.“
Pamatuji si, že jsem se vyhýbala setkání, odmítala kontakt a návštěvy, necítila jsem se dobře v prostředí kamarádek, které již děti měly. Nechtěla jsem se o tom bavit, jenže vždy na téma: „děti“ přišla řeč.
Ubíralo mi to energii a potom jsem se cítila ještě hůř. Čím déle má neplodnost trvala, tak jsem přicházela na to, že si již nechci ubližovat. S některými přáteli jsem se přestala stýkat a komunikovat, poté přišla obrovská úleva. Zaměřila jsem na sebe a na to, co mi dělá radost. Setkávala jsem se s lidmi, se kterými jsem se cítila dobře, ale bylo jich opravdu málo.
Neplodnost je...
Nemoc (ztráta), se kterou se lze naučit žít, časem i přijmout, bolest se otupí, ale jsou fáze, které se nám v průběhu života mění, vrací se a opakují. A tak je to i v případě neplodnosti. Přišlo období, kdy jsem si myslela, že mám svou neplodnost zcela pod kontrolou a již došlo ke smíření ale… Ve fázi čekání, až nám zavolají, že nás vybrali pro děťátko, to zase přišlo.
Začala jsem si vyčítat, jestli jsem pro otěhotnění udělala maximum, znovu se mi začalo honit v hlavě, zda ještě jednou a naposledy neoslovíme kliniku (i když jsem v to už neměla důvěru). Znovu to bolelo, jako kdysi, ale věděla jsem, že je to fáze, která tak, jak rychle přišla, zase rychle odešla! Fáze, která už je součástí mě, mého života a je to takto v pořádku. Vím, že adopcí to neskončilo, vím, že neplodnost už tu se mnou bude po celý můj život! O tom, jak jsem podporovala svou plodnost, si můžete přečíst tady.
Ale…myslím si, že je k tomu důvod, proč nemohu otěhotnět, nebo proč nemohu porodit dítě. Co když by to mé tělo nezvládlo? Co když nemám předávat své geny další generaci? Věřím, že to se mnou život myslí dobře a já mu důvěřuji. Neplodnost mi pomohla stát se tím, kým jsem dnes. Naučila mě lásce, pokoře a vděčnosti. Mam se ráda takovou jaká jsem a miluju svůj život i přesto, že se nemůžu stát mámou svých biologických dětí.
Jsem vděčná za možnost náhradní rodinné péče. Momentálně mi nechybí těhotenství ani porod. Adopce mi naplnila všechny potřeby, na které jsem tak dlouho čekala. Díky adopci jsem maminkou a mám dceru. Úžasnou holčičku, která ke mně patří tělem i duší. Jen jsme potřebovaly dlouhý čas, než jsme se našly. O procesu adopce se více rozepisuji ve svém Průvodci.
A co jste mi ještě napsaly?
„Já měla za sebou dva potraty a smrt dcery krátce před porodem. Když mi někdo oznámil těhotenství, byla jsem smutná a záviděla jsem, myslela jsem si, že na mě už žádné dítě nezbyde. Přecházela jsem na druhou stranu chodníku, když šla těhotná žena nebo někdo s kočárkem. Ale jednou jsem si řekla dost. Začala věřit v dobro, ve štěstí…Teď už mám dvě dcery a jsem šťastná. Stejně si hodně zjišťuji o adopci nebo pěstounské péči. Cítím, že mám v sobě hodně lásky a chci ji dát dětem. Holky, držte se, slunce svítí pořád, i když je za mrakem.“
Teď mě zpětně mrzí, že jsem se kvůli své neplodnosti neuměla radovat, užívat si každou každičkou chvíli svého života i přesto, že dítě nepřicházelo, tak jak jsem si představovala. Tolik mi toho uteklo, řešila jsem minulost, budoucnost, ale z přítomnosti jsem se neuměla těšit. Vůbec jsem si neuvědomovala, že zítra už být nemusí. Zejména teď v období vánočních svátků, to bylo pro mě hodně depresivní.
Přišlo mi, že snad všichni kolem mě oznamovali těhotenství, nebo sdíleli pozitivní testy u stromečku na sociálních sítích. Bylo to snad všude. Jakmile jsem otevřela svůj profil na Facebooku, viděla jsem samá těhotenská bříška nebo úsměvy dětských tváří. My stále nic.
Vím, že „vánoční svátky“ jsou další zatěžkávací zkouškou, pokud pod stromečkem nejste stále tři. Vím, jak nepříjemné může být setkání s rodinou, když se téma početí otevře. Co třeba říct:
„Prosím pojďme se bavit o něčem jiném, bolí mě to.“
I přesto všechno to trápení pro mě Vánoce byly časem klidu a lásky strávený s lidmi, na kterých mi záleželo. Snažila jsem se alespoň v tomto období své početí neřešit a chtěla jsem znovu začít s čistou hlavou v novém roce.
Kdybych věděla, jaké mě nakonec potká štěstí, tak moc bych se zbytečně netrápila. Já na své štěstí, na to, až obejmu v náručí mou dceru, čekala dlouhých 11 let! Štěstí čeká i na vás, jen někdy si na něho musíme počkat déle, než jsme si představovali. Důvěřujte svému životu, že vše se děje tak, jak se dít má. Zázraky se dějí, věřte na ně.
Děkuji všem za vaše reakce, díky kterým mohl vzniknout tento článek. Pokud vás povzbudil, inspiroval, budu moc ráda za jeho sdílení.
Autorka projektu: Dítě ze srdce
Podpora a pomoc při neplodnosti a adopci.
Jsem oporou pro ženy, které nemohou dlouhodobě otěhotnět a podpora na láskyplné cestě adopce dítěte. Doprovázím ženy, na jejich cestě k dítěti a pomáhám jim plnit sen, stát se rodinou.