Tento článek vznikl na základě vašich reakcí, příběhů a zkušeností. Jsem moc ráda, že jsem ho mohla napsat. Článkem vás chci inspirovat, podpořit, ale také ukázat realitu i úskalí, která se mohou ukrývat za dveřmi asistované reprodukce. Jak tedy probíhá IVF a jaké jsou moje a vaše zkušenosti? Převládá radost nebo zklamání? Pojďme se na to spolu podívat.
Pamatuji si jako by to bylo včera, když jsem vstoupila do ordinace mého gynekologa a svěřila se mu, že po roce tzv. „ snažení “ stále nejsem těhotná. Jak je tohle vůbec možné? Proč právě já? Základní vyšetření, vše bylo v pořádku. A co mi můj lékař poradil? Nejbližší kliniku asistované reprodukce. Ano, tehdy mi to přišlo normální, dnes už bych se nad tím pozastavila. A co doporučení nějaké psychické podpory? Bylinky? Cvičení? Žádanku na Mojžíšovou metodu? Fyzioterapii?
Nic z toho! Můj gynekolog a ani později lékaři z IVF centra se o mě vůbec nezajímali. Myslím tím o mně, jako o člověka, jako o zraněnou bytost, která potřebovala pomoc a podpořit. Byla jsem a stále jsem vděčná, že i tato cesta, jak se stát rodinou, tady je, ale… šlo mi o lidskost, přirozenost a přístup.
Nepíšu, že jsou všechny kliniky na tom stejně, ale tu naši zajímaly peníze, čísla a až pak jsme byli někde my dva s manželem. O miminko jsme se snažili velmi krátce, ale už i tak to na nás mělo obrovský psychický dopad. Nutně jsme potřebovali podporu, pochopení a tu jsme dostali pouze na úvodním pohovoru kliniky.
Hodně z vás na tom bylo podobně a především se opakovalo jedno společné a to: „náročný proces“. I přesto to světlo na konci tunelu spoustě z vás zazářilo, podívejte:
„Snažili jsme se o miminko skoro 8 let. IVF jsem stále odmítala, měli jsme už i zažádáno o adopci. Nakonec jsme se přece jen rozhodli IVF zkusit. Žijeme v zahraničí, přesto jsme vybrali kliniku Arleta v Čechách. A vyšel nám hned první pokus! I když celý proces byl náročný, tak jsme za to velmi šťastní. Momentálně jsem ve 40. týdnu, čekáme chlapečka a nemůžeme se ho dočkat! “
„S manželem jsme se snažili o miminko poměrně dlouho a stále neúspěšně. Poté jsme absolvovali IVF a z jediného embryjka, které zůstalo do 4. dne, máme skoro dvouletou holčičku. Celý ten proces byl náročný, ale stál za to. Někdy stačí opravdu jedno embryjko a zadaří se.“
„9 let snažení o miminko, z toho 7 let v IVF centru. V prvním IVF centru jsem měla celkem 6 zamražených embryí a chytlo se až to poslední, bohužel se neroztlouklo srdíčko. Nelíbil se mi tam jejich postup při léčení a jen tahání peněz. V roce 2019 jsme přešli do Pronatalu, kde jsem zažila úžasný přístup všech. Léčba najednou nebyla vyhazování peněz a IVF bylo najednou levnější než v předchozím centru. Tady jsem měla 11 zamražených embryí a při třetím pokusu jsem nyní v 19tt a po 9 letech jsem se dočkala a čekám miminko.“
„Na prvního syna jsme čekali 4 roky. Absolvovala jsem 3 cykly IVF, kdy první skončil zamlklým těhotenstvím a potratem ve 12. týdnu, další transfer nebyl, embrya byla špatná po rozmrazení. Další rána přišla při druhé stimulaci – vůbec jsem nereagovala a nedošlo ani k odběru vajíček. Po roční pauze jsme se rozhodli pro třetí cyklus. Moje příprava vyšla perfektně – vajíček bylo 10. Ale pro změnu žádné spermie. Díky skvělým embryoložkám se podařilo všechno oplodnit a dočkali jsme se zdravého chlapečka. Cesta k jeho bráškovi byla časově kratší – 1 neúspěšný transfer, pak nová stimulace a v ní druhý transfer úspěšný. Nelituji, šla bych do všeho znovu! A nepřestanu být vděčná.“
Mám radost z vašich příběhů, kdy na jejím konci můžete obejmout v náručí to vysněné miminko. Čtěte dále, protože se dostaneme k dalším z vašich příběhů. Když se nyní zpětně ohlédnu a mohla bych něco změnit, svou IVF cestu bych teď řešila jinak, o tom se zmíním ještě na konci článku. Každopádně při každém IVF bych velmi uvítala psychickou podporu. Naše centrum asistované reprodukce vůbec neřešilo, v jakém psychickém rozpoložení jsme já a můj muž byli.
Jak jsme se cítili? Jak jsme byli z celé té situace frustrovaní?
Psychika je mocná čarodějka a tak zásadní v úspěšný a pozitivní výsledek, jsem o tom přesvědčená. Vím, jak jsem se cítila já. Znechucená a otrávená, když se to nedařilo. Každá další menstruace ve mně vyvolala hroznou frustraci a bezmoc.
Vůbec jsme si nepředstavovali, že naše cesta za miminkem nebude dle našich představ. Toužili jsme po děťátku přirozenou cestou a najednou jsme seděli v centru, kde jsme se odevzdali do rukou lékařů s nadějí, že nám pomohou. Teď vím, že bych si psychickou pomoc i podporu v rámci celého IVF procesu připlatila, ale nikdo mi to nenabídnul, ani zmínka slovy, bohužel.
Teď jenom takové zamyšlení proč? Šlo lékařům z kliniky opravdu o nás? O pozitivní výsledek a naše štěstí? Budu doufat, že ano.
„Taková firma na výrobu dětí ve stylu: je nám fuk, co to udělá s vámi, hlavně že to sype. Taky komentáře stylu: Co byste chtěla ve svém věku? (bylo mi 34). Byli jsme 1x potom už jsem nechtěla, zdraví mám jen jedno. Synka máme z adopce.“
„Tento proces nám otevřel více intimní rovinu. Ve chvílích, kdy já běžela zakrvácená po neúspěchu do koupelny, tak přítel beze slova vše uklidil, abych nic neviděla. Mám na celý proces spíše špatné vzpomínky, ale nás dva to hodně stmelilo.“
„Po prvních 2 neúspěšných pokusech jsem IVF procesu nevěřila, a přestalo mi to dávat smysl. Začala jsem uvažovat nad adopcí. Manžel mě překvapivě neposlal do háje, ale dávalo mu to taky větší smysl, než cpát peníze do kliniky a ničit mé zdraví. Podali jsme žádost asi po půl roce rozhodování a studování informací.
V tom se nám ozvala klinika, že máme ještě jedno zamražené embryo a bude mu končit bezplatné skladovací období. Aha, úplně jsem zapomněla, že byly dvě. Nevěřila jsem, šla jsem to prostě zkusit, moje myšlenky už byly zaměřené na adopční proces. No a ono to vyšlo. Teď jsem 16tt. Zatím vše v pořádku. Oba s manželem věříme, že otevřít srdce dítěti i adoptovanému, nám hrozně pomohlo a ten nahoře se po 4 letech smiloval.“
„Prošli jsme si IVF a stimulace se dala zvládnout. Z 16 oplozených vajíček prošla testem 4, jedno je u mě a snad se za pár týdnů narodí zdravé. Bez IVF bychom asi nikdy nepočali zdravé dítě, proto jsem za IVF vděčná, ačkoliv vím, že ještě nemáme vyhráno. Lékaři byli skvělí.“
„Vztah k sobě, tělu a mysli se určitě více zintenzivnil, ale samotná doba před IVF byla důležitější, myslím tím fyzickou i psychickou přípravu. Hlubší propojení mysli a všeho ve mně. Což teď zpětně vidím jako nejdůležitější věc. Informovat se o všem předem a připravit tělo i hlavu na to, co bude. Pak bylo vše jednoduší a už jsem jen aplikovala potřebné.“
S tímto posledním příběhem souzním, a kdybych mohla tehdy něco změnit, byl by to můj přístup k IVF. Brala jsem to jako samozřejmost a představovala si, že to půjde lusknutím prstu a že já pro to nebudu muset vůbec nic dělat (samozřejmě kromě stimulace a všeho s tím spojeným). Teď už vím, že kdybych se chtěla znovu svěřit do rukou lékařů z kliniky asistované reprodukce, nespoléhala bych pouze na ně. Já jsem měla být tím nejdůležitějším, já, moje tělo a mysl.
Úspěšnost bych rozhodně podpořila konkrétními bylinkami i cvičením, afirmacemi, vizualizacemi, zaměřila bych se na svůj životní styl a celkovou pohodu. Poté bych se zdravým tělem, podpořenou myslí, ve správném psychickém rozpoložení a s nadšením podstoupila IVF. A hlavně ani na vteřinu bych nepomyslela na to, že by nemělo být úspěšné.
Udělala jsem spoustu chyb a proto o nich píšu. Protože umělé oplodnění vnímám jako velmi psychicky i finančně náročný proces. Na zvážení je, kolik pokusů je ještě v normě a kolik už za hranicí. Když jsem měla on-line sezení s klientkou, která je již schválenou čekatelkou na adopci, svěřila se mi, že má za sebou 12 transferů. Řekla mi, že to bylo jako droga, jednou se to povedlo a od té doby neuměla říct NE dalším pokusům.
Když zkusila, jaké je to být těhotná, stále věřila a doufala, že to znovu vyjde. Ptám se jí, co se muselo stát, abys přestala, kdy přišel ten zlom? Zastavilo se to, až když její tělo řeklo dost! To byl ten zlom! Nemoc! Její tělo vypovědělo, byla přesvědčená, že zvládne i 20 transferů a dokud nebude mít dítě, nic jí nezastaví.
„Moje zkušenost s IVF je taková rozporuplná. Z jedné strany to bylo hodně neosobní, kdy se u nás střídali lékaři a neměli jsme jednoho určeného. K cizincům se chovali přátelštěji. Naštěstí jsem měla práci blízko centra, protože jsem tam musela dojíždět 4x do týdne. Podstoupila jsem to celkem 2x, bohužel bez úspěchu a bylo to velmi psychicky náročné. Následně se mi z cysty vytvořila endometrióza. Nevím, zda to bylo z aplikací hormonů nebo ze stresu, to vám nikdo neřekne. Bohužel s odstupem času to vyústilo v to nejhorší a to v rakovinu. Myslím si, že je to hlavně byznys, protože ženy jsou schopné podstoupit cokoliv, aby otěhotněly.“
„Byla jsem na IVF 2x a bez úspěchu. Nakonec mám modrookou holčičku narozenou přirozeně. Po 7 letech trápení, je moje 4 těhotenství. Začala jsem užívat kvalitnější kyselinu listovou a Cytovital krém, který moc doporučuji.“
„Já jsem na IVF nebyla, ale je to taktéž těžké rozhodnutí. Pořád dokola se mi opakuje, jestli je to dobrá volba, co kdyby to vyšlo a já bych díky tomu byla těhotná a měla dítě?“
Ano, je to těžké rozhodnutí, ale každé rozhodnutí je pro nás v tu danou chvíli to nejlepší. Často se setkávám u klientek, které už prošly procesem adopce a přepadají je podobné myšlenky. Protože období čekání na vysněné dítě je také velmi zatěžkávací zkouškou a je psychicky velmi náročné. Mohou přijít pochybnosti, zda pro to udělaly maximum, mají zamražené embrya a zvažují poslední pokus, nebo rovnou celý proces IVF. Je to zcela přirozené, vím jaké to je, měla jsem to stejně.
Před pár dny se mě jedna z mých sledujících zeptala:
Jak sis dokázala říct NE dalšímu IVF a jít do adopce?
Já neřekla NE, to sám život mi dal stopku a navedl mě. Po dlouhých letech od posledního IVF a marné snahy podpory otěhotnění přirozenou cestou, jsme s partnerem důkladně hledali novou kliniku a chtěli tomu dát poslední šanci. Těsně před tím přišla obrovská rána a já se musela vypořádat s tragickým úmrtím mé nejmladší sestry. Natolik mě to vzalo, že jsem rok nebyla schopná řešit těhotenství a připravovat se na IVF.
Psychicky jsem na tom byla velmi špatně, sáhla jsem si opravdu na dno a znovu se odrazit mi pomohla až regresní terapie od Ester Davidové. Po terapii se něco ve mně změnilo, celkově můj pohled na svůj život, na to, jak jsem žila, jak jsem lpěla na tom, abych za každou cenu otěhotněla, jak jsem vše brala jako samozřejmost, jak jsem byla nevděčná a jak moc mi chyběla pokora.
V období největšího smutku mi taky pomohla víra, která se ve mně začala prohlubovat. Postupně jsem přemýšlela nad příchodem dítěte na tento svět z pohledu jeho duše. Najednou mi IVF cesta přestala dávat smysl, ztratila jsem důvěru v celý ten proces a už nešla obnovit. I přes tlak okolí jsem se rozhodla další nepodstoupit. Ještě podotknu, že další z impulzů byla kniha, kterou jsem dostala od regresní terapeutky paní Ester Davidové: Proč k nám miminko nechce od Wahlgrenis.
Přehodnotila jsem to a poté ke mně přišla myšlenka adopce. Myslím si, že nebýt této tragédie, IVF bych podstoupila a teď se mohu jenom domnívat, zda by bylo úspěšné. Nevím a ani už odpověď znát nechci. Protože díky tomu všemu, co se mi stalo, jsem lepším člověkem. Ano a teď i úžasnou mámou, která s nadšením na sobě stále vědomě pracuje. Konečně poznávám, jak dokáže být mateřská láska tím nejsilnějším poutem. Po 10 letech čekání, ale to čekání stálo za to!
„Podstoupila jsem celkem 3x IVF z toho vložení 11 ti našich embrií a vložení 2 darovaných. Nikdy se žádné neuchytilo. Nekonečně smutné, dlouhé 2 roky plné posedlostí po dalším transferu, co nejdřív to půjde. To i na klinice nedělali žádné pauzy, delší než bylo potřeba, hlavně kvůli věku. Letos mi bylo už 40. Byla jsem ze všeho psychicky moc zoufalá, naplakala jsem snad potoky slz, záviděla ostatním, co jezdili s kočárkem.
Každý transfer jsem hůř a hůř snášela, bylo mi zle, ale touha dát manželovi miminko byla silnější. Kvůli bolestem jsme spolu málokdy měli intimnosti. V červenci jsme jeli do Plzně na genetiku a cestou tam mi přišla zprava na messenger, že paní je těhotná, je v 6 měsíci a bude malou dávat do přímé adopce. Měli jsme asi měsíc inzerát ve skupině na FB.
Po týdnu jsme se sešli a brzy jsme si přes celou republiku jeli pro naší milovanou Laurinku. Bereme to jako dar, neskutečné štěstí, a často si říkám, že kdybych ty 2 roky tu bolest nepodstoupila, neměli bychom ji. Že opravdu v životě je vše, tak jak má být.“
„2x IVF, celkem 5 potratů do 8tt+3 biochemka. Nepřišli na příčinu, vše v pořádku. Nikdo neví, proč moje tělo nepřijímá embrya. Máme ještě jedno embryo zamražené, ale momentálně se na to necítím. Po posledním potratu jsem začala mít panické ataky a myšlenky na sebevraždu. To si myslím, že byl velký impuls k tomu to zastavit. Dát se jiným směrem a hlavně se vnitřně zklidnit.
Nyní procházíme procesem osvojení. Konečně světlo na konci tunelu. Jednou si mrazáčka nechám dát, ale teď ještě ne. Každopádně od doby co máme naději v osvojení, nemám žádné úzkosti, zase mě těší život. Připravujeme pokojíček, ladíme se na příchod děťátka a to nás s partnerem oba naplňuje. Těšíme se, který andílek si k nám najde cestu.“
„Čekali jsme na syna 9 let. Mám za sebou 4 IVF, nespočet ketů, bolesti a taky ztrátu dítěte. Nelituji jediného dne, syn všechny ty stresy a starosti smazal. Díky adopci jsem máma.“
„My čekali na našeho miláčka 10 let a teď, když ji máme konečně doma, tak je to úplně nepopsatelné. Už mě i napadlo, proč jsme s adopcí nezačali dřív, ale zase bychom neměli tohohle božího človíčka, co nám teď spí v posteli. Museli jsme k tomu dozrát.“
Chci vás podpořit, pokud cítíte, že vaše cesta k dítěti je přirozenou cestou, asistovanou reprodukcí nebo adopcí, všechny jsou v pořádku a všechny cesty nám dají to, co potřebujeme. Já jsem ty cesty vyzkoušela všechny tři a ani jedné nelituji. Každá z nich mě posunula, každá něco vzala, ale i dala.
Pokud se vám článek líbil, budu ráda za like nebo sdílení pro ostatní.
Autorka projektu: Dítě ze srdce
Podpora a pomoc při neplodnosti a adopci.
Jsem oporou pro ženy, které nemohou dlouhodobě otěhotnět a podpora na láskyplné cestě adopce dítěte. Doprovázím ženy, na jejich cestě k dítěti a pomáhám jim plnit sen, stát se rodinou.