Nemůžu mít děti a co dál?

Vím, jak je těžké, když miminko nepřichází a co vnitřně prožívají ti z nás, kterých se to týká. Ten pocit beznaděje a zoufalství, kdy většina známých kolem vás děti již mají. Jste svědky toho, jak u některých z vašich známých, to jde lusknutím prstu. Cítíte pocit nespravedlnosti od života a říkáte si:

„Proč oni ano a my ne?“

Snažíte se udělat maximum pro to, abyste v náručí objímali vysněné miminko a užívali si chvíle plné lásky a rodinného štěstí?

Namísto toho propadáte zoufalství. Přepadá Vás strach, bolest, deprese z toho, že nikdy nezažijete jaké je to být mámou nebo tátou? Moc se bojíte, že se vytouženého miminka nikdy nedočkáte? Stydíte se, když ve vás roste žárlivost a závist, jakmile spatříte těhotnou ženu, nebo šťastnou rodinu?

Tyto pocity jsou zcela přirozené a moc dobře je znám.

Kolika těžkými zkouškami a jak moc bolestivou cestou jsem si musela projít, abych držela v náručí to vytoužené děťátko? Kolik těžkých osudů se ukrývá za lidmi, co nemohou mít děti? My, co nemůžeme dlouhodobě otěhotnět, nebo máme za sebou těhotenské ztráty? 

Přišlo mi, že snad nikdo nerozuměl tomu, jak jsem se cítila. Nikdo netušil, co se ve mně ukrývalo, když jsem řešila svou neplodnost a důvody, proč nemůžu mít miminko.

V období největší deprese jsem neustále přemýšlela:

  • jaký má můj život vůbec smysl?
  • proč tady vůbec jsem, když nemohu předat geny další generaci?
  • co je mým úkolem v tomto životě?
  • proč zrovna já, proč právě ke mně je ten život tak nespravedlivý?
  • Nenávidím ho!

Období plné zoufalství a smutku. I když jsem na okolí mohla působit spokojeně a šťastně, že si vlastně užívám tu svobodu bez dětí, uvnitř mě bylo prázdno. Mé srdce toužilo po naplnění. Nasycení láskou. Tou mateřskou láskou. 

Touha po zplození potomka je naplněním a potvrzením smysluplnosti života. Nenaplnění potřeby zplodit potomka, kdy tato potřeba je biologicky zakotvená a vnímána jako samozřejmost, nám přináší obrovské množství psychických problémů. Začneme pochybovat o smyslu vlastní existence, která nemá pokračování. 

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem došla k uvědomění, že se nejspíš nikdy nestanu maminkou svého biologického dítěte

A podpora rodiny nebo okolí? Občas jsem potřebovala slyšet:

  • Jsem tady pro tebe.
  • Chceš o tom mluvit?
  • Vím, že to pro tebe musí být těžké…

Namísto toho jsem slýchávala dotazy, které mě dováděly k šílenství a zuřivosti. Cítila jsem se uboze, neschopně, že vyčnívám z davu, jsem vadná, méněcenná, za vše můžu já, je to má vina! Ano, obviňovala jsem se!

Protože jsem příliš hubená, hodně cvičím, kouřím (ano v té době jsem kouřila i pila alkohol) moc na to myslím, nejsem uvolněná. Bylo to šílené, ještě teď, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích.

V takto obtížných životních situacích je důležité neztratit sám sebe, ani při přehnaném tlaku od okolí. Je zásadní uvědomit si, co je v životě opravdu důležité. Uvědomit si, že na to nejsme sami. Mnohdy je na místě vyhledat odbornou pomoc. Nejtěžší období přišlo, když i poslední kamarádka, která se snažila dlouhá léta o dítě, otěhotněla. Pár, se kterým jsme si velmi rozuměli a byli na stejné vlně.

Začala jsem být tak frustrovaná, že jsem neměla chuť ani odvahu scházet se s těmi, kdo již děti mají.

Měla jsem strach, že se téma početí otevře a vždy to ve mně vyvolá tu bolestnou zkušenost. Často mi vadili ty lítostivé pohledy a obava z toho, jak budu reagovat.

Jak tedy reagovat na dotazy překračující vaše osobní hranice?

  • Promiň, když o tom mluvím, bolí mě to.
  • Je mi to nepříjemné probírat.
  • Nechci o tom mluvit, nezlob se.
  • Pojďme si povídat o něčem jiném…

 Řešením může být osvojení, neboli také adopce.

 

Adopce umožňuje přijmout za vlastní opuštěné dítě a vy se tak můžete stát láskyplnými rodiči. Chápu, že pro každého tato cesta nemusí být vhodná. Je to velmi závažné a zásadní rozhodnutí. Né každý dospěje do této fáze, kdy se cítí na to, přijmout za vlastní cizí dítě. Je to o vnitřním nastavením, psychické odolnosti a vyzrálosti.

K adopci nedojdeme ze dne na den

Je nesmírně těžké a bolestivé přijmout, že nedokážeme zplodit vlastní potomky a předat naše geny další generaci. Je to ztráta. Ztráta, kterou je potřeba vyléčit. Projít si fázemi truchlení, kdy se poté zmírní bolest, časem se otupí, naučíme se s ní žít a postupně přijde smíření. 

Je to cesta, dlouhá cesta, mnohdy plná slz a utrpení. 

S manželem jsme se společně shodli. Rozhodli jsme se změnit náš život a dítěti, které už od narození ztratilo to nejcennější. Rozhodli jsme se poskytnout svou náruč. Naplnit touhu po rodičovství přijetím dítěte. 

Adopci nevnímám, jako náplast na to, že nemohu mít vlastní děti.

  • Adopci vnímám, jako mojí cestu.
  • Cestu za dítětem, která mi byla již dopředu dána.
  • Krůček po krůčku jsem k ní dospěla a nebylo to mnohdy snadné.
  • Adopce je pro mě přijetí a smíření s vlastní neplodností.
  • Adopce je naplnění touhy stát se maminkou, stát se rodiči.
  • Adopci vnímám, jako cestu dítěte, které si mě vybralo za svou náhradní maminku.
  • Adopci vnímám jako bezpodmínečnou lásku a otevření srdce.

Srdce děťátku, pro které jsem se zrodila. Udělám maximum pro to, aby svět bylo pro něho místem, které je bezpečné. Aby nepochybovalo o moji lásce, pomoci a podpoře. Aby samo sebe vnímalo, jako láskyhodné, milující a schopné.

Pokud cítíte, že adopce není cestou pro vás,  zamyslete se nad otázkou: 

Co je smyslem mé existence? Co po sobě zanechám, když nebudu mít děti?

Jedna z dalších cest, je přijmout svůj osud, přijmout život bez dětí. Je spousta jiných možností, jak o sobě říci světu a něco po sobě zanechat. Zaměstnat hlavu, zamyslet se, jak můžete pomáhat ostatním, být užitečný. Napsat knihu, cestovat, vyprávět svůj příběh, udělat něco bláznivého, věnovat se domácím mazlíčkům, sami sobě a partnerovi.

Přiznám se, že život bez dětí jsem si představit nedokázala, tak jak si někdo nedokáže představit osvojit dítě.

Avšak domnívám se, že život bezdětného páru může být stejně hodnotný a naplněný, jako život těch, co děti mají.

Jakmile jsme se rozhodli pro adopci, přestala jsem se konečně tolik trápit, přišla obrovská úleva. Zaměřila jsem se na sebe. Na spokojenost, pokoru a vděčnost. Vděčnost, co již v životě mám a pokud dítě nepřichází, je k tomu důvod. Vyšší důvod. 

Přijala jsem ho, i když jsem se tomu velmi bránila. Přijala jsem svůj osud i za cenu, že dítě nepřichází, tak jak jsem si představovala. Vše jsem odevzdala. Odevzdala se s důvěrou životu. Nechala to plynout.

A vše jsem se rozhodla sdílet, protože toto téma mi stále přijde, jako tabu. Málo se o něm píše.

Pevně věřím, že pokud se rodiči máme stát, dítě si k nám tu cestu najde. Vše má svůj důvod a čas. 

Ta touha za děťátkem mi zavřela oči před tím, jak spokojený život mám. Tak moc jsem lpěla, ubírala si energii a zapomínala sama na sebe. Zapomínala na to, jak je důležité, vážit si každé maličkosti, které mě činí šťastnou. Žít, tady a teď i za cenu, že děti nepřichází, tak jak jsem si vždy přála.

Díky adopci se mi mé přání brzy splní. Přání, stát se maminkou i za cenu trnité a bolestivé cesty, kdy na jejím konci zazáří světlo a naděje.

Inspirujte se mým příběhem. Třeba vám může v něčem pomoci.

S láskou Kateřinna