Tento článek vznikl na základě vašich reakcí, příběhů a zkušeností. Jsem moc ráda, že jsem ho mohla napsat. Chci vás jím inspirovat, podpořit, ale také ukázat realitu i úskalí, která se mohou skrývat za dveřmi asistované reprodukce. Jak tedy probíhá IVF a jaké jsou moje i vaše zkušenosti? Převládá radost, nebo zklamání? Pojďme se na to společně podívat.
Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když jsem vstoupila do ordinace svého gynekologa a svěřila se mu, že po roce tzv. „snažení“ stále nejsem těhotná. Jak je tohle vůbec možné? Proč právě já? Základní vyšetření – všechno bylo v pořádku. A co mi tehdy lékař poradil? Nejbližší kliniku asistované reprodukce. Ano, tehdy mi to přišlo normální, dnes bych se nad tím už asi pozastavila. A co doporučení na nějakou psychickou podporu? Bylinky? Cvičení? Žádanku na Mojžíšovu metodu? Fyzioterapii?
Nic z toho! Můj gynekolog a později ani lékaři z IVF centra se o mě vůbec nezajímali. Nemyslím jen po lékařské stránce, ale o mě jako o člověka. O ženu, která byla zraněná, která potřebovala pochopení a podporu. Byla jsem a stále jsem vděčná, že existuje i tato cesta, jak se stát rodinou.
Ale… šlo mi o lidskost, přirozený přístup a empatii. Nechci tvrdit, že to tak vypadá všude, určitě ne. Ale na naší klinice bylo zřejmé, že na prvním místě jsou peníze, pak čísla a až někde za tím jsme byli my dva s manželem.
O miminko jsme se snažili poměrně krátce, ale už i za tu dobu to na nás mělo obrovský dopad. Psychicky i vztahově. Nutně jsme potřebovali oporu, pochopení… A to jsme dostali jen během úvodního pohovoru. Pak už nic.
Od vás přišlo mnoho podobných příběhů. A jedno slovo se ve většině z nich opakovalo: „náročný proces“. I přesto však mnoha z vás nakonec to pomyslné světlo na konci tunelu zazářilo. Podívejte:
„Snažili jsme se o miminko skoro 8 let. IVF jsem stále odmítala, měli jsme už i zažádáno o adopci. Nakonec jsme se přece jen rozhodli IVF zkusit. Žijeme v zahraničí, přesto jsme vybrali kliniku Arleta v Čechách. A vyšel nám hned první pokus! I když celý proces byl náročný, tak jsme za to velmi šťastní. Momentálně jsem ve 40. týdnu, čekáme chlapečka a nemůžeme se ho dočkat! “
„S manželem jsme se snažili o miminko poměrně dlouho a stále neúspěšně. Poté jsme absolvovali IVF a z jediného embryjka, které zůstalo do 4. dne, máme skoro dvouletou holčičku. Celý ten proces byl náročný, ale stál za to. Někdy stačí opravdu jedno embryjko a zadaří se.“
„9 let snažení o miminko, z toho 7 let v IVF centru. V prvním IVF centru jsem měla celkem 6 zamražených embryí a chytlo se až to poslední, bohužel se neroztlouklo srdíčko. Nelíbil se mi tam jejich postup při léčení a jen tahání peněz. V roce 2019 jsme přešli do Pronatalu, kde jsem zažila úžasný přístup všech. Léčba najednou nebyla vyhazování peněz a IVF bylo najednou levnější než v předchozím centru. Tady jsem měla 11 zamražených embryí a při třetím pokusu jsem nyní v 19tt a po 9 letech jsem se dočkala a čekám miminko.“
„Na prvního syna jsme čekali 4 roky. Absolvovala jsem 3 cykly IVF, kdy první skončil zamlklým těhotenstvím a potratem ve 12. týdnu, další transfer nebyl, embrya byla špatná po rozmrazení. Další rána přišla při druhé stimulaci – vůbec jsem nereagovala a nedošlo ani k odběru vajíček. Po roční pauze jsme se rozhodli pro třetí cyklus. Moje příprava vyšla perfektně – vajíček bylo 10. Ale pro změnu žádné spermie. Díky skvělým embryoložkám se podařilo všechno oplodnit a dočkali jsme se zdravého chlapečka. Cesta k jeho bráškovi byla časově kratší – 1 neúspěšný transfer, pak nová stimulace a v ní druhý transfer úspěšný. Nelituji, šla bych do všeho znovu! A nepřestanu být vděčná.“
Mám velikou radost z vašich příběhů, které na svém konci končí tím nejkrásnějším objetím s vytouženým miminkem v náručí. Čtěte dál, protože se společně dostaneme i k dalším vašim cestám i hlubším tématům.
Když se dnes zpětně ohlédnu, uvědomuji si, že bych svou IVF zkušenost vedla jinak. Více se o tom zmíním v závěru článku. Co však vím jistě, že při každém IVF cyklu by mi nesmírně pomohla psychická podpora. Bohužel naše centrum asistované reprodukce vůbec neřešilo, v jakém psychickém stavu jsme byli – já i můj muž.
Jak jsme se cítili? Jak moc jsme byli z celé té situace frustrovaní?
Psychika je mocná čarodějka a naprosto klíčová pro úspěšný a pozitivní výsledek. Jsem o tom hluboce přesvědčená. Vím, jak jsem se cítila já. Znechucená a otrávená pokaždé, když se to znovu nepovedlo.
Každá další menstruace ve mně vyvolávala zoufalství, frustraci a pocit bezmoci. Ani ve snu nás nenapadlo, že naše cesta za miminkem nebude taková, jakou jsme si představovali. Toužili jsme po dítěti přirozenou cestou a najednou jsme seděli v centru asistované reprodukce, kde jsme se s nadějí odevzdali do rukou lékařů, že nám pomohou.
Dnes už vím, že bych si psychologickou pomoc a podporu v rámci celého IVF rozhodně připlatila. Ale nikdo mi ji nenabídl. Ani zmínka. Bohužel. A tak mi v hlavě zůstává jedno zamyšlení – proč? Šlo lékařům na klinice skutečně o nás? O náš výsledek? O naše štěstí? Budu doufat, že ano.
„Taková firma na výrobu dětí ve stylu: je nám fuk, co to udělá s vámi, hlavně že to sype. Taky komentáře stylu: Co byste chtěla ve svém věku? (bylo mi 34). Byli jsme 1x potom už jsem nechtěla, zdraví mám jen jedno. Synka máme z adopce.“
„Tento proces nám otevřel více intimní rovinu. Ve chvílích, kdy já běžela zakrvácená po neúspěchu do koupelny, tak přítel beze slova vše uklidil, abych nic neviděla. Mám na celý proces spíše špatné vzpomínky, ale nás dva to hodně stmelilo.“
„Po prvních 2 neúspěšných pokusech jsem IVF procesu nevěřila, a přestalo mi to dávat smysl. Začala jsem uvažovat nad adopcí. Manžel mě překvapivě neposlal do háje, ale dávalo mu to taky větší smysl, než cpát peníze do kliniky a ničit mé zdraví. Podali jsme žádost asi po půl roce rozhodování a studování informací.
V tom se nám ozvala klinika, že máme ještě jedno zamražené embryo a bude mu končit bezplatné skladovací období. Aha, úplně jsem zapomněla, že byly dvě. Nevěřila jsem, šla jsem to prostě zkusit, moje myšlenky už byly zaměřené na adopční proces. No a ono to vyšlo. Teď jsem 16tt. Zatím vše v pořádku. Oba s manželem věříme, že otevřít srdce dítěti i adoptovanému, nám hrozně pomohlo a ten nahoře se po 4 letech smiloval.“
„Prošli jsme si IVF a stimulace se dala zvládnout. Z 16 oplozených vajíček prošla testem 4, jedno je u mě a snad se za pár týdnů narodí zdravé. Bez IVF bychom asi nikdy nepočali zdravé dítě, proto jsem za IVF vděčná, ačkoliv vím, že ještě nemáme vyhráno. Lékaři byli skvělí.“
„Vztah k sobě, tělu a mysli se určitě více zintenzivnil, ale samotná doba před IVF byla důležitější, myslím tím fyzickou i psychickou přípravu. Hlubší propojení mysli a všeho ve mně. Což teď zpětně vidím jako nejdůležitější věc. Informovat se o všem předem a připravit tělo i hlavu na to, co bude. Pak bylo vše jednoduší a už jsem jen aplikovala potřebné.“
S tímto posledním příběhem naprosto souzním. A kdybych tehdy mohla něco změnit, byl by to můj vlastní přístup k IVF. Brala jsem to jako samozřejmost. Představovala jsem si, že to půjde snadno – lusknutím prstu. Že já vlastně nebudu muset nic moc dělat (samozřejmě kromě stimulace a všeho s tím spojeného).
Dnes už vím, že kdybych se znovu rozhodla svěřit do rukou lékařů z kliniky asistované reprodukce, nespoléhala bych jen na ně. Měla jsem být tím nejdůležitějším článkem celé té cesty – já. Moje tělo. Moje mysl.
Úspěšnost bych dnes rozhodně podpořila bylinkami, cvičením, afirmacemi i vizualizacemi. Zaměřila bych se na svůj životní styl a celkovou pohodu. A až poté se zdravým tělem, klidnou myslí a ve správném psychickém rozpoložení bych s nadšením podstoupila IVF. A hlavně: ani na vteřinu bych nepřipustila myšlenku, že by to nemělo vyjít!
Udělala jsem spoustu chyb a právě proto o nich píšu. Umělé oplodnění vnímám jako velmi náročný proces. Je potřeba si zvážit, kolik pokusů je ještě v normě a kdy už člověk překračuje hranici, která ho může stát mnohem víc než jen čas a peníze.
Vzpomínám si na on-line sezení s jednou klientkou. Byla už schválená jako čekatelka na adopci a svěřila se mi, že má za sebou dvanáct transferů. Řekla mi: „Bylo to jako droga. Jednou se to povedlo a od té doby jsem nedokázala říct NE dalším pokusům.“ Když jednou okusila, jaké to je být těhotná, dál věřila a doufala, že se to znovu povede.
Zeptala jsem se jí: Co se muselo stát, abys přestala? Kdy přišel ten zlom? A ona mi odpověděla: Zastavilo se to, až když moje tělo řeklo dost. Zlom přišel v podobě nemoci. Její tělo vypovědělo službu. Byla přesvědčená, že zvládne i dvacet transferů, a že dokud nebude mít dítě, nic ji nezastaví.
„Moje zkušenost s IVF je taková rozporuplná. Z jedné strany to bylo hodně neosobní, kdy se u nás střídali lékaři a neměli jsme jednoho určeného. K cizincům se chovali přátelštěji. Naštěstí jsem měla práci blízko centra, protože jsem tam musela dojíždět 4x do týdne. Podstoupila jsem to celkem 2x, bohužel bez úspěchu a bylo to velmi psychicky náročné. Následně se mi z cysty vytvořila endometrióza. Nevím, zda to bylo z aplikací hormonů nebo ze stresu, to vám nikdo neřekne. Bohužel s odstupem času to vyústilo v to nejhorší a to v rakovinu. Myslím si, že je to hlavně byznys, protože ženy jsou schopné podstoupit cokoliv, aby otěhotněly.“
„Byla jsem na IVF 2x a bez úspěchu. Nakonec mám modrookou holčičku narozenou přirozeně. Po 7 letech trápení, je moje 4 těhotenství. Začala jsem užívat kvalitnější kyselinu listovou a Cytovital krém, který moc doporučuji.“
„Já jsem na IVF nebyla, ale je to taktéž těžké rozhodnutí. Pořád dokola se mi opakuje, jestli je to dobrá volba, co kdyby to vyšlo a já bych díky tomu byla těhotná a měla dítě?“
Ano, je to těžké rozhodnutí. Ale každé rozhodnutí, které uděláme v daném okamžiku, je tím nejlepším, jakého jsme v tu chvíli schopné. Často se setkávám s klientkami, které už prošly procesem adopce, a přesto je občas přepadnou pochybnosti. Období čekání na vytoužené dítě je totiž samo o sobě obrovskou zkouškou, psychicky velmi náročnou a emočně vyčerpávající.
A tak se vynořují otázky: Udělala jsem opravdu všechno, co jsem mohla? Neměla bych ještě zkusit ten poslední pokus? Vždyť máme ještě zamražená embrya… Měla bych znovu podstoupit IVF? Tyto myšlenky jsou naprosto přirozené. Znám je. Sama jsem si jimi prošla. Vím, jaké to je cítit nejistotu, touhu, naději i obavy zároveň.
Před pár dny se mě jedna ze sledujících zeptala: „Jak sis dokázala říct NE dalšímu IVF a vydat se cestou adopce?“ Já jsem ale neřekla NE. To život sám mi nastavil stopku a nasměroval mě jinam. Po dlouhých letech od posledního IVF, kdy se stále nedařilo otěhotnět ani přirozenou cestou, jsme s partnerem začali důkladně hledat novou kliniku a plánovali jsme tomu dát ještě jednu poslední šanci.
Těsně předtím ale přišla obrovská životní rána – tragicky zemřela moje nejmladší sestra. Ta bolest mě úplně zlomila. Další rok jsem nebyla schopná řešit ani těhotenství, natož přípravu na IVF. Psychicky jsem na tom byla velmi špatně. Opravdu jsem si sáhla na úplné dno! Pomohla mi až regresní terapie s Ester Davidovou.
Po ní se ve mně něco hlubokého změnilo – můj pohled na život, na to, jak jsem žila a jak jsem se za každou cenu upínala k myšlence otěhotnět. Uvědomila jsem si, jak mnoho věcí jsem brala jako samozřejmost, jak jsem si nevážila přítomnosti, jak moc mi chyběla pokora. V období největšího smutku se ve mně začala prohlubovat také víra. A spolu s ní přišla i další změna – začala jsem přemýšlet o příchodu dítěte na svět z pohledu jeho duše.
Najednou mi cesta IVF přestala dávat smysl. Ztratila jsem důvěru v celý ten proces – a už ji nedokázala najít zpátky. I přesto, že mě okolí tlačilo k dalšímu pokusu, rozhodla jsem se, že už to znovu nepodstoupím. Jedním z impulzů, který mě v mém rozhodnutí utvrdil, byla i kniha, kterou mi dala terapeutka Ester Davidová – Proč k nám miminko nechce od Wahlgrenis.
Po jejím přečtení jsem své rozhodnutí definitivně přehodnotila a v hlavě se mi objevila myšlenka adopce. Myslím, že nebýt této životní tragédie, pravděpodobně bych do IVF šla znovu. A dnes už mohu jen hádat, jestli by bylo úspěšné. Nevím a ani už tu odpověď znát nechci. Protože všechno, co se mi stalo, mě posunulo. Věřím, že jsem díky tomu lepším člověkem. A hlavně… dnes jsem i šťastnou mámou.
Mámou, která s nadšením na sobě pracuje, provází ostatní ženy na jejich cestě adopcí a konečně poznává, jak silné a hluboké může být pouto mateřské lásky. Po deseti letech čekání, ale to čekání stálo za to!
„Podstoupila jsem celkem 3x IVF z toho vložení 11 ti našich embrií a vložení 2 darovaných. Nikdy se žádné neuchytilo. Nekonečně smutné, dlouhé 2 roky plné posedlostí po dalším transferu, co nejdřív to půjde. To i na klinice nedělali žádné pauzy, delší než bylo potřeba, hlavně kvůli věku. Letos mi bylo už 40. Byla jsem ze všeho psychicky moc zoufalá, naplakala jsem snad potoky slz, záviděla ostatním, co jezdili s kočárkem.
Každý transfer jsem hůř a hůř snášela, bylo mi zle, ale touha dát manželovi miminko byla silnější. Kvůli bolestem jsme spolu málokdy měli intimnosti. V červenci jsme jeli do Plzně na genetiku a cestou tam mi přišla zprava na messenger, že paní je těhotná, je v 6 měsíci a bude malou dávat do přímé adopce. Měli jsme asi měsíc inzerát ve skupině na FB.
Po týdnu jsme se sešli a brzy jsme si přes celou republiku jeli pro naší milovanou Laurinku. Bereme to jako dar, neskutečné štěstí, a často si říkám, že kdybych ty 2 roky tu bolest nepodstoupila, neměli bychom ji. Že opravdu v životě je vše, tak jak má být.“
„2x IVF, celkem 5 potratů do 8tt+3 biochemka. Nepřišli na příčinu, vše v pořádku. Nikdo neví, proč moje tělo nepřijímá embrya. Máme ještě jedno embryo zamražené, ale momentálně se na to necítím. Po posledním potratu jsem začala mít panické ataky a myšlenky na sebevraždu. To si myslím, že byl velký impuls k tomu to zastavit. Dát se jiným směrem a hlavně se vnitřně zklidnit.
Nyní procházíme procesem osvojení. Konečně světlo na konci tunelu. Jednou si mrazáčka nechám dát, ale teď ještě ne. Každopádně od doby co máme naději v osvojení, nemám žádné úzkosti, zase mě těší život. Připravujeme pokojíček, ladíme se na příchod děťátka a to nás s partnerem oba naplňuje. Těšíme se, který andílek si k nám najde cestu.“
„Čekali jsme na syna 9 let. Mám za sebou 4 IVF, nespočet ketů, bolesti a taky ztrátu dítěte. Nelituji jediného dne, syn všechny ty stresy a starosti smazal. Díky adopci jsem máma.“
„My čekali na našeho miláčka 10 let a teď, když ji máme konečně doma, tak je to úplně nepopsatelné. Už mě i napadlo, proč jsme s adopcí nezačali dřív, ale zase bychom neměli tohohle božího človíčka, co nám teď spí v posteli. Museli jsme k tomu dozrát.“
Chci vás podpořit – ať už cítíte, že vaše cesta k dítěti vede přirozenou cestou, přes asistovanou reprodukci, nebo přes adopci. Každá z těchto cest je v pořádku. Všechny mají svůj smysl a každá z nich nám může dát přesně to, co v daný moment potřebujeme. Já sama jsem si prošla všemi třemi. A ani jediné nelituji. Každá z nich mě posunula. Každá mi něco vzala – ale také mi mnohé dala.
Pokud právě stojíte na křižovatce, zvažujete nebo se vydáváte na cestu adopce chci vás ujistit, že v tom nejste sama. Věřím, že každá z nás má svou jedinečnou cestu k mateřství. A i když někdy vede jinudy, než jsme si původně představovaly, neznamená to, že je méně hodnotná.
Vím, jaké to je cítit nejistotu, naději i strach. A proto pomáhám ženám, které se rozhodly pro adopci nebo o ní začínají uvažovat. Mojí vizí je, aby tato cesta nebyla jen o čekání, ale především o vědomé přípravě, o vnitřním růstu, o hledání radosti i síly v každém kroku.
Sama dobře vím, jak proměňující může tato cesta být, když na ni nejsme samy. A právě proto s hlubokým pochopením a respektem doprovázím ženy, které cítí, že adopce by mohla být jejich cestou.
Pokud cítíte, že by vám podpora na této cestě mohla pomoci, podívejte se na Průvodce adopcí, kterého jsem vytvořila s ohledem na vše, co bych sama tehdy potřebovala vědět a kde najdete krok za krokem, jak probíhá celý proces včetně bonusových praktických tipů.
K dispozici jsou také individuální konzultace. Citlivé, bezpečné a vždy přizpůsobené vašemu příběhu, které vám pomůžou projít tímto procesem s větším klidem, jistotou a důvěrou v sebe samu. Protože věřím, že každá žena si zaslouží stát se mámou – a to s otevřeným srdcem a bez strachu.
→ Více o Průvodci adopcí zde: Stáhnout Průvodce.
→ Chci se objednat na konzultaci: Rezervace individuální podpory.
Autorka projektu: Dítě ze srdce
Pomáhám ženám projít adopcí s větší jistotou a klidem, proměnit čekání na dítě v čas osobního růstu a najít větší radost na každém kroku této jedinečné cesty a splnit sen, stát se rodinou.