5 důvodů, proč podat žádost o adopci?

Na základě vašich zpráv a příběhů, jsem se rozhodla napsat krátký článek, ve kterém se vám pokusím ve stručnosti předat pět důvodů, proč podat žádost o adopci. Inspirujte se, možná odkládáte podání žádosti, nebo se stále rozhodujete a těchto pět důvodů vám může pomoci, nasměrovat tam, kam potřebujete.

1. Reálný cíl 

Podáním žádosti, začnete být už tak blízko ke splnění vašeho snu. Stát se kompletní rodinou. Během cesty adopcí, není nikde zakázáno, pokračovat v početí přirozenou, či cestou IVF.

Pokud se stanete oficiálně schválenými čekateli o adopci, přijde velká úleva. Důvodem bude, že brzy konečně spatříte to světlo na konci tunelu. Postupně začne přicházet ,,nová jiskra‘‘ do života, radost a nadšení. Začnete se dívat po dětské výbavě, hlavu zaměstnáte výbavou pokojíčku pro vaše děťátko, který brzo zaplní dětská vůně a smích. S manželem jsme dokončili pokojíček v den, kdy se narodila naše dcerka a za pár dní nám zazvonil kouzelný telefon. Věřím, že náhody neexistují. 

2. Vnitřní zklidnění

Velmi často se stává, že v průběhu procesu adopce se může otěhotnění podařit. Nemělo by to být samozřejmě hlavním důvodem k podání žádosti a nemusí to být pravidlem. Ale jsem v kontaktu s ženami, kde se to skutečně podařilo. Někdy postačí pouhá myšlenka, otevřít své srdce i jiné možnosti cesty k dítěti a to adopcí.

• A proč tomu tak může být?

Ve většině případů, hraje obrovskou roli psychika. Podáním žádosti, nebo osvojením dítěte, se může uvolnit blok. Vnitřní napětí, kterého si nemusíme být vědomi. Nastane celkové zklidnění, že se brzy stanete rodinou. Naplní a uspokojí se pocit a touha po rodičovství.

Samozřejmě jsou i ženy, které kvůli svému zdravotnímu stav, měly jedinou cestu k dítěti. Stát se adoptivními maminkami.

3. Jde o čas

Když se zpětně ohlédnu, než jsem dospěla k adopci trvalo to zbytečně dlouho. Možná mi chybělo nakopnutí, zmínka o možnosti osvojení i informace. Roky přibývaly a já jsem byla frustrovaná a zklamaná.

Pravdou je, že k adopci je potřeba dozrát. Ale jsem přesvědčená, že pokud by mě můj gynekolog nebo lékaři z IVF kliniky nasměrovali, nebo poskytli alespoň základní informace, možná bych nad adopcí začala uvažovat mnohem dříve. Také jsem se nedočkala žádné psychické podpory, kterou jsme s manželem tak moc potřebovali.

Čas utíkal a přišlo mi, že stojím pořád na místě. Bylo to jako začarovaný kruh, ve kterém jsem se točila pořád dokola a nedokázala se z něho sama dostat. Nutně jsem potřebovala ukázat jiný směr. Později jsem si na to přišla sama a to díky regresní terapii o které se zmiňuji v dalším ze svých článků. 

4. Přestane to tolik bolet, když spatříte těhotnou ženu, nebo vám někdo oznámí těhotenství

Ustál ten závistivý pocit nespravedlnosti proč ona ano a já ne? Začala jsem těhotnou ženu vnímat jako bytost, která mohla mít taky velmi trnitou cestu za miminkem. Co vše pro to musela podstoupit, aby otěhotněla? Jak dlouho na miminko čekala? Začala jsem projevovat vděčnost, že tady je ta možnost náhradní rodinné péče a umožní nám stát se kompletní rodinou. Čím dál více jsem cítila, že to je ta naše cesta…

Cesta k dítěti, která nám byla možná již dopředu dána. Jen někdy může trvat velmi dlouho, než k ní dospějeme.

5. Ustanou nepříjemné otázky z okolí 

• Určitě tyto otázky a nevyžádané rady, moc dobře znáte:

Tak, co kdy už? Tak kdy u vás? Něco nového? Zajeďte si na dovolenou! To je kvůli tomu, že jste to tak dlouho odkládali! Nemysli na to! Kamarádce pomohlo po tom dělat svíčku. Vy ještě nemáte děti?

Bohužel okolí si mnohdy vůbec neuvědomuje, jak tato slova dokáží zabolet a dotknout se toho nejcitlivějšího místa. Moc dobře to znám!

Neříkám, že podáním žádosti to úplně skončí, ale…Okolí se začne těšit s vámi, zejména rodina. Najednou uvidíte budoucnost růžověji. Každý nový den pro vás, bude dalším dnem očekáváním, kdy se už tak konečně stane.

Den, kdy se stanete RODINOU. 

Než adopce napadla mě, uběhlo téměř 8 let. Během té doby, mi do života přicházely různé zkoušky, tragédie, aby mě nakoply jiným směrem. Stále jsem si šla tou svou cestou. Zahleděná a zaslepená. Pak přišel ten klíčový zlom. Obrovská rána, která mě tak zasáhla, zastavila a sdělila mi:

,,Tak už NE! Jdeš špatným směrem! Co se ještě musí stát, abys to pochopila?“ A já to konečně pochopila.

Když se zpětně ohlédnu a zhodnotím svou cestu za dítětem, žádost bych podala dříve, především kvůli svému věku. Ale vím, že vše se takto muselo stát, abych byla tam, kde jsem teď, jak rozumově, tak psychicky. K adopci jsem dozrála časem, velmi dlouhým časem.

Teď, když jsem mámou a konečně prožívám, jak dokáže být mateřská láska tím nejsilnějším poutem, to čekání stálo za to.