Neplodnost, aneb když miminko nepřichází…

Zatímco píšu tento článek, vracím se znovu do doby zoufalství a bolesti. Kdykoliv si vzpomenu na to období, kdy jsem neustále řešila, proč nemůžu otěhotnět a ostatní ano, zabolí mě u srdce. Kolik těžkých a trnitých zkoušek jsem musela prožít, abych byla tam, kde jsem teď?

Přišlo mi, že snad nikdo nerozuměl tomu, jak jsem se cítila. Nikdo netušil, co se ve mně ukrývalo, když jsem řešila svou neplodnost a důvody, proč miminko nepřicházelo tak, jak jsem si vysnila. 

Nadávala jsem na celý svět a nespravedlnost!!!

Teď už vím, že jsem si tím musela projít. Teď už temné zkoušky vnímám jako posílení pro růst mé osobnosti, ale ne vždy tomu tak bylo. A že se jich muselo stát, abych si mnohé uvědomila.

Do článku, který má pár odstavců, jsem vložila kus svého života, pocitů, bolesti a emocí. Myslím si, že v některých jeho částech se můžete najít i vy.

„Dokážeme neplodnost přijmout?“

Myslím si, že ano, ale má určitě fáze, které se v průběhu života mohou měnit a vracet. Je to zcela přirozené, ale pokud se naučíme s tím pracovat, můžeme pak také vítat a těšit se na vše, co nám do života ještě přijde.

Nenaplnění potřeby zplodit potomka, kdy je tato potřeba biologicky zakotvená a vnímána jako samozřejmost, nám přináší obrovské množství psychických problémů. Zoufalství ve smyslu, že nedokážeme splnit něco tak základního a samozřejmého. Ten pocit, že nezažijeme radost z tak velké životní události, jakou je narození dítěte. Začneme pochybovat o smyslu vlastní existence, která nemá pokračování.  

Neplodnost je ztráta, která má určitě fáze a kterými je potřeba si projít. Slyšeli jste někdy o fázích smutku? Fáze smutku jsem měla vždy spojené pouze s úmrtím blízké osoby. Existuje však mnoho dalších situací, které jsou pro nás ztrátou. Jednou z nich je právě ztráta z toho, že nemohu mít děti, opakované těhotenské ztráty i ztráta plodnosti.

Jedná se o velký zásah a silnou změnu v našem životě. Je nutné si uvědomit, že fáze smutku, jsou přirozeným procesem organismu a je zásadní tento průběh neuspěchat. Znám spousty žen, které prožívají opakované těhotenské ztráty a nedovolí si prožít smutek. Mohou si myslet, že to nepotřebují a smutek ze ztráty odsunou.

Fáze smutku jsou nepostradatelnou součástí procesu překonání bolesti a uzdravení. A neplodnost je bolestí, kterou je potřeba uzdravit. Všichni potřebujeme jiné množství času, abychom ztrátu přijali a posunuli se dále. V dnešní uspěchané době je tomu právě naopak. Jenže nic se nemá uspěchat, pokud se o to pokusíte, můžete onemocnět, nebo si způsobíte psychickou krizi, či depresivní stavy.

A proč jsem si tak jistá, že neplodnost je ztráta a je spojená s fázemi smutku?

Dovolím si napsat, že jsem těmito fázemi ve svém životě opakovaně prošla. Ne vždy jsem o nich věděla a určitě by mi velmi pomohlo, kdyby tomu tak bylo. Na přípravných kurzech, kterými jsme s manželem prošli a byly součástí adopčního procesu, jsme měli za domácí úkol vypracovat 5 nejzásadnějších ztrát v našem životě. Napsat, o jaké jde a co nám pomohlo se s nimi vyrovnat.

Dopředu nás upozornili, že jako jednu ze zásadních ztrát chtějí uvést právě ztrátu plodnosti, protože bychom se na přípravných kurzech jinak nepotkali. Pevně věřím, že každý, kdo právě řeší svou neplodnost a kdo si uvědomí, že má určité fáze, kterými je potřeba projít, dojde k pochopení a k snazšímu přijetí.

Jak přijmout svou ztrátu plodnosti, ztrátu nemožnosti počít dítě či těhotenskou ztrátu?

Jaké jsou fáze smutku a kolik jich je? 

1. fází je popírání– v této fázi spolu bojuje hlava a srdce. Nechceme uvěřit tomu, že se to stalo. Máme pocit, že je to sen a chceme se z něho probudit.

2. fází je hněv – hledáme viníka, zlobíme se a nadáváme, proč právě my? Obviňujeme sami sebe. Cítíme nenávist, zlost a myslíme si, že je svět k nám nespravedlivý.

3. fází je smlouvání, vyjednávání – snažíme se zaměřit pozornost na to, jak bychom si mohli pomoci. Nejčastěji přichází pocity viny, viníte se, vyčítáte si, že za vzniklou situaci můžete vy.

4. fází je smutek, lítost – projevují se pocity bezmoci, únava, nedostatek energie, plačtivostí nebo problémy se spánkem. Tato fáze stojí mnoho sil a energie, protože v ní svádíme boj o samotné bytí. Život přestal mít smysl. Máme větší sklony k užívání alkoholu, léků na potlačení úzkostí, často přestaneme řešit svůj životní styl a jídelníček.

Tato fáze trvá obvykle kolem jednoho roku i déle. Ano, opravdu to může být takto dlouho. Je to v pořádku. Láme se to obvykle na prvním výročí, které je skutečně náročným dnem. Pokud se stav nelepší, je nutné vyhledat psychologickou či jinou odbornou pomoc. Mně pomohla regresní terapie. Přesně v této fázi.  

Závěrečnou fází je smíření – teprve zde jsme schopni přijetí a smíření. Začínáme pomalu odkrývat, co nám ztráta vzala a co přinesla. Hledáme způsoby a cesty, jak znovu začít radostněji žít.

Každá ztráta nás v jistém pohledu posune dál a posiluje naší osobnost a duši.

Někdy můžeme mít pocit, že jsme to již překonali. Postačí však vzpomínka, která nám opět připomene bolestivý stav. Na chvíli zjistíme, že jsme zase tam, kde jsme byli. Ano, to se může stávat, ale důležité je uvědomění, že je to fáze, kterou když si projdete, nebudete se jí snažit vytěsnit, zase odejde.

Projít znamená vypustit emoce, poplakat si, zakřičet, vytancovat se. Vzpomínkou nebo spouštěčem může být oznámení lékařů, že nemůžete mít děti, výročí těhotenské ztráty, nevydařený pokus IVF, oznámení těhotenství kamarádky atd…

„Bezdětnost je něčím nepřirozeným a nepřírodním. Jako existuje pud pohlavní, tak existuje i pud rodičovský, oba se spojují a řídí lidské chování tak, aby se jim dostalo uspokojení. Výsledkem jsou pak samozřejmě děti.“  Matějček

Neplodnost je velký zásah do sebevědomí, především pro nás ženy a také do partnerství. Začneme mít pochyby samy o sobě, zda pokračování ve vztahu má smysl. Může se stát, že to partnerský vztah neustojí. Začneme si připouštět vztah s někým jiným, nebo odejdeme od partnera, abychom mu dali šanci na dítě s někým jiným.

Krize zasáhla i nás s partnerem a nebyla pouze jedna. V dnešní době, především kvůli odkládání dítěte na pozdější dobu, je známé, že problémy s početím, řeší čím dál více vašich přátel.

Pokud se ovšem nedaří dlouhodobě, začne tlak stoupat. Především od okolí. Rodina a známí se začnou neustále dotazovat, často velmi nevhodnými dotazy a otázky. Je dobré připravit si univerzální odpověď ve smyslu: „Jedná se o moji soukromou záležitost, toto téma se mě hluboce dotýká a informace sdílím jen se svými nejbližšími.“

Příčin neplodnosti je celá řada. Mohou být rozděleny do dvou skupin:

• somatické (týkají se těla)
• psychické (týkající se duše, psychiky).

U somatické příčiny se většina z nás zaměří na zdravý životní styl, užívání podpůrných přípravků, cvičení i bylinek. O jaké jde, popisuji tady.

Ale co ta příčina psychická? Kdy už je vhodné vyhledat pomoc?

Ve většině případů dlouhodobé neplodnosti je základem začít s metodami, které ošetří psychickou úroveň problému a díky tomu se uvolní vzniklé psychické bloky, které často brání otěhotnění. Současně v kombinací s užíváním podpůrných přípravků a cvičením zvýšíte svou šanci na otěhotnění a porod dítěte.

Překonat ostych, vyhledat pomoc odborníka nebo terapeuta, ať už sami nebo jako pár, je nesmírně těžké. Ale někdy může velmi pomoci. Pomoci v tom ujasnit, zodpovědět dosud nezodpovězené otázky a navést na novou společnou cestu. Já takového odborníka vyhledala opakovaně.

Existují psychosociální centra, kam se dochází na pravidelné terapie, kde vám mohou pomoci zpracovat různé traumatické události, které je potřeba dořešit a uvolnit.

Mezi další terapie, které mohou pomoci, patří regresní terapie, kineziologie, rodinné konstelace nebo různá energetická léčení. Všechny jsem vyzkoušela na vlastní kůži a za mě mohu rozhodně doporučit: regresní terapie od Ester Davidové a energetické léčení od Evy Ševelové. Více popisuji tady.

Může se jednat o mnohočetné těhotenské ztráty i ztráty nejbližších. Znovu otevřít a nahlédnout do vašeho dětství, kde se mohou skrývat bloky a negativní traumatické zážitky uložené hluboko v podvědomí. To vše může bránit početí a příchodu dítěte. Zjistit, jak to měla vaše maminka s početím, porozumět i odpustit svým rodičům, pokud výchova nebyla dostatečně láskyplná a taky najít cestu k sobě.

Protože pokud jsme sami se sebou v souladu, může přijít do života něco nového.

Pokud jsme neustále zoufalí, obviňujeme se a lpíme na tom, aby k nám dítě, co nejdříve přišlo, nepůjde to. Vždy, když na něco tlačíme, zpravidla přijde protitlak. Krok ke změně bylo přijetí, že se momentálně maminkou mého biologického dítěte nestanu. Přestala jsem se vinit a litovat. Nejsem přece vinná za to, že nemohu mít dítě!

Přestala jsem se litovat a obviňovat Boha. Zlobila jsem se na něj, dávala mu to za vinu. Pomohla mi víra. Věřit ve vyšší sílu a nadpřirozenost, každý to nazývá po svém. Veškerou svou pozornost a mysl jsem zaměřila na něco, co mi přinášelo radost. Snažila jsem se veškeré ,,snahy o dítě‘‘ vytěsnit. Uvolnila jsem se a odevzdala své trápení.

Začala jsem důvěřovat svému životu a tomu, že vše co se mi teď děje, se dít má. Poté ke mně přišla myšlenka adopce dítěte. Založila jsem blog, začala sdílet svůj příběh, vypsala se z toho. Věnovala jsem se naplno sama sobě, partnerovi a rodině. Cvičením, tancem, výlety, meditacemi pro zklidnění mysli, dělala jsem si častěji radost, pomáhala ostatním, děkovala a byla vděčná, za to, co mám právě tady a teď!

A co mi ještě pomohlo? Začít přemýšlet takto:

• Co když je k tomu vyšší důvod?
• Co když v podvědomé úrovni nejsem přesvědčená o tom, že chci být těhotná?
• Co když se bojím a mám strach?
• Co když si mám ještě něco prožít, zpracovat, posunout a teprve poté se uvolní cesta pro dítě?
• Co když děťátkem, chci řešit nespokojenost v současném zaměstnání, nebo mi něco chybí v partnerském vztahu, nebo dokonce nespokojenost sama se sebou?

Otázek přicházelo spousta. Teď už znám odpovědi.

Jsem přesvědčená, že jsem pro početí udělala opravdu maximum. Vždy je něco, co můžu vylepšit, ale přece tomu nemůžu věnovat veškerou svou pozornost a energii. Čím více jsem chtěla a lpěla na tom, ať otěhotním, tím více se deprese prohlubovaly a děly se mi špatné věci. Až přišel ten zlom.

Den, kdy jsme podali žádost o adopci. Najednou přišla tak obrovská úleva. Můj život dostal nový rozměr, náboj a energii. Najednou jsem před sebou měla reálný cíl, že se stanu maminkou a můj manžel tátou. 

A taky že ano! Do 2 let od podání žádosti o adopci jsme se konečně stali rodinou. Za 9 měsíců od zařazení na seznam čekatelů to přišlo. Devět měsíců, jako bych byla těhotná. Na tento zázrak jsme čekali dlouhých 11 let. Proto neztrácejte naději. Pokud se rodiči máte stát, vždy se ta cesta najde.

Jsme náhradní rodiče kouzelné holčičky a zažíváme ty nejkrásnější okamžiky v našich životech.

Splnil se nám sen a moc vám přeju, aby se vám tento sen také splnil…Pokud se vám článek líbil, budu ráda za sdílení a doporučení. 

S láskou Kateřinna